Přinášíme překlad rozhovoru bratra Aloise, představeného ekumenické komunity Taizé, který týden po pařížských atentátech v listopadu 2015, poskytl deníku La Croix. Bratr Alois Loeser, narozený v Německu v roce 1954, je nám blízký mimo jiné původem svých rodičů v západočeských Sudetech, od 70. let, již jako člen komunity, se snažil navzdory železné oponě kontakt s našimi zeměmi „intenzivně udržovat“.
Rozhovor vedli Loup Besmond de Seneville a Gauthier Vaillant, La Croix, 20.11.2015, přeložil Vít Vaďura
Kde je Bůh v těchto dnech? Je těžké ho vidět uprostřed těchto dramat..
Už žalm si pokládá tuto otázku, kde je Bůh ? Bůh je tu, trpí s oběťmi. Na nás je, abychom o tom svědčili, posilovali důvěru, kterou nám dal Kristus a jíž zbořil přehrady mezi lidmi. Že Boha nevidíme v těchto dnech je možná proto, že násilnost událostí nám činí tuto důvěru obtížnou, a že se necháváme hypnotizovat strachem.
Strach je realita nás všech, to je pochopitelné. Ale absolutní bezpečí neexistuje. Bratrská solidarita, obnovení důvěry mezi lidmi, jsou jedinou cestou k míru. Přijde mi krásné v této souvislosti, že slovo «modlitba» se vynořilo spontánně, viděli jsme to na sociálních sítích s oním #prayforparis. Objevila se velká solidarita i smysl pro Boha, to dvojí ostatně souvisí, Bůh je láska, solidarita je toho odrazem.
Jak bojovat se strachem, jak nežít v podezřívavosti?
Přiznat svůj strach je první etapa. Jsme všichni v šoku. Vzdorovat strachu, to neznamená, že zmizí, ale že si ho budeme vědomi a nenecháme se jím paralyzovat. Bratrství je opravdu jedinou cestou, i když je křehká.
I Kristus byl zranitelný, nemůžeme být méně zranitelní než on. V něm čerpáme důvěru, která nás může nést v událostech, které nás přesahují a způsobují nám strach. Ježíš, i když ho jeho učedníci opustili, jim neodňal svojí důvěru. Nikoho neodsoudil.
Je násilnost naší doby výjimečná?
Musíme si připomínat, že barbarství vždy existovalo. V našich západních zemích se domníváme, že je navždy za námi, ale není tomu tak. Nesmíme dovolit, aby se odmítnutí druhého usadilo v našem srdci, protože to je semenem barbarství.
V situaci jako je tato, je vojenská odpověď možná nutná, ale není nikdy dostačující. To, co mě v těchto dnech zasáhlo, byla možnost pozorovat, že elán solidarity byl stejně spontánní jako strach. Lidé šli ke zraněným, přijali neznámé ve svých bytech. Je třeba se opřít o tuto skutečnost. Rozvinout naši solidaritu, to je důležité také a tím je potřeba doplnit tu silovou odpověď.
Jako křesťané tvoříme dohromady viditelnou církev, ale evangelium vytváří také společenství ještě širší: v srdci božím tvoří všichni lidé jedinou rodinu. Přijali jsme plně život v pluralitě této lidské rodiny? Bez toho nemůžeme aspirovat na všeobecné bratrství.
Když v Taizé přijímáme mladé různých horizontů, snažíme se jim umožnit udělat zkušenost s tímto všeobecným bratrstvím a chci zdůraznit jak moc mladá generace ve své naprosté většině usiluje o mír.
Co znamená « mít naději » v současném kontextu ? A, zvláště, jak odpouštět ? Mají k tomu křesťané nějaké zvláštní dispozice ?
Nejsme to my, kdo vytváříme naši naději, my jí dostáváme. Když se shromažďujeme, když se společně modlíme, dostáváme tuto naději, která je od Krista. S tápáním slabikujeme víru, jíž jsme obdrželi od věřících, kteří nás předcházeli. Ale cítíme, že nás dělá lidštějšími, že Duch svatý je vnitřní síla.
Brzy zahájíme Rok milosrdenství, milosrdenství je evangelní hodnotou a může se stát jednou z odpovědí na zkoušky, které teď prožíváme. Milosrdenství a soucit jsou sto neutralizovat spirálu násilí mezi lidmi. Naděje neznamená nic pasivního, ale volá nás k tomu, vyjít k druhým, ne se uzavřít. Mnozí křesťané dávají svůj život za smíření a za mír. Mnoho mučedníků vyzývalo k lásce a k odpuštění.
«Odpuštění» není v těchto dnech snadné slovo. Jsou situace, v nichž nemůžeme odpouštět. Ale můžeme vždycky svěřit Kristu ty, kteří činí zlo, a říci jako on, když byl na Kříži : « Otče, odpusť jim, oni neví, co dělají. » Je zásadní, že v těchto chvílích se odvoláváme na Krista i na radost, která nemůže být zničena, protože každá lidská bytost je milována na věky. Toto je naše víra.
Jak je možné nadále představovat náboženství jako faktor smíření, když všechny tyto atentáty jsou páchány ve jménu Božím?
Je faktem, že ISIS se dovolává Božího jména k ospravedlnění svých zločinů, ale to nemá nic společného s opravdovým islámem, všichni naši muslimští přátelé nám to potvrzují. Jako křesťané se snažíme hledat, jak je Bůh přítomen také v jiných náboženstvích. A společně s nimi musíme obhajovat názor, že je nemožné ospravedlňovat násilí ve jménu « jediného pravého Boha ».
Více se otevírat, to se nezdá úplně v této chvíli úplně přirozené…
V současnosti ubytováváme v Taizé sedm sudánských migrantů, kteří přišli z Calais. V sobotu u oběda nám sdělovali, jak moc je jim líto to co se stalo, a že odsuzují ty, kdo zneužívají islám k páchání tak otřesných věcí. Potom zazpívali modlitbu v arabštině. Myslím, že to je to, čeho je nám třeba: obyčejný kontakt s muslimy stačí k tomu, abychom změnili náš pohled.
Jestliže existují mladí, kteří se nechají obloudit těmi, kdo představují násilí jako životní projekt, pak mají náboženství odpovědnost ukázat, že bratrství je životním projektem, který nás dovede dál.
(rozhovor vedli Loup Besmond de Seneville a Gauthier Vaillant, La Croix, 20.11.2015, přel. Vít Vaďura)
http://www.katyd.cz/rozhovory/bratr-alois-z-taize-chceme-byt-znamenim-nadeje-a-smireni.html
Všeobecné bratrství je jediná cesta – bratr Alois z Taizé o tom, kde je Bůh v těchto dnech was originally published on Dudnes.cz
