Dobré zprávy od Dobříše – evangelium podle Karla Satoriy

Autor: Vít Vaďura

Rogallo booster retrieve
Rogallo booster retrieve (Photo credit: Wikipedia)

Mystika je umění vidět. Jde v ní o bojové umění nezbytné v utkání s profánnem. Mystika usvědčuje profánno ze lži. Ne, nic, absolutně nic není obyčejné, Bohem neobydlené. Je jenom tajemné, či lépe, tajemně zvoucí.“

 

V této občasné rubrice jsem již referoval o některých duchovně inspirativních postavách naší doby. Tentokrát bych se chtěl zastavit u hlasu, který se, pro mě poněkud nečekaně, ozval na vlnách nedělního Ranního slova na Vltavě, kde můj jmenovec, pan Vaďura, rozebírá týden co týden jednu pasáž z Bible s některým ze svých hostů.

Karel Satoria, katolický kněz, nyní působící na Dobříši, zaujme posluchače už svou dikcí – pamětníku se vybaví nezapomenutelná hovorová čeština Jiřího Reinsberga nebo Jana Konzala. Co mě ale zaujalo asi ještě víc, byl obsah toho co říkal a úhel, ze kterého přistupoval k výkladu daného novozákonního úryvku – „snažím se to číst jako radostnou zvěst“, komentoval např. jedno z tvrdých slov z Kázání na hoře. Zdůraznil, jako pro sebe klíčové, Ježíšovo slovo „přišel jsem, aby měli život, v hojnosti„, neopomněl zmínit Terezii z Avily, Heideggera a svůj oblíbený termín „hlubina“.

Z jakých pramenů se sbírala optimistická hledačská spiritualita Karla Satoriy (nar. 1953) se mi částečně ozřejmilo z knižního rozhovoru, který s ním vedl, a který „katalyzoval“, Marek Orko Vácha (Život je sacra zajímavej, Cesta, Brno, 2013). Mluví zde, mezi řečí, o své lehce potížistické povaze, která jej vedla k tomu se od školy, přes vojnu a seminář, až po pobyt v trapistickém klášteře, všetečně vyptávat, a trvat na odpovědích na otázky, jež mu leží na srdci, s určitou urputností. Čtenář se dozví, ale to opravdu en passant, že další částí jeho „nevyhraněné“ povahy je značná dávka extrovertnosti a touhy po dobrodružství. Létal na rogalu, skákal z mostu, do semináře šel víceméně proto, že to bylo proti komunistům, na konci osmdesátých let údajně pokračoval ve své pastorační činnosti i po pozbytí „státního souhlasu“, angažoval se za revoluce a po ní si vysloužil neoblibu mnohých spolubratrů jako agilní brněnský vikář (kněz při biskupství odpovědný mj. za personální přesuny ostatních kněží).

Co jej pak přivedlo okolo čtyřicítky do kláštera trapistů, benediktinských mnichů  přísnější   kontemplativní observance? Vysvětluje, že to byl určitý vnitřní hlas, který mu začal před třicátým rokem říkat, že možná v tom životním stylu aktivního, organizačně zdatného mladého kněze něco chybí. Čtenář se domýšlí, že jej vedl také jeho jistý romantismus a, přiznané, okouzlení z četby samizdatových vydání knih Thomase Mertona. Do kláštera ve francouzském Sept Fonts odchází v té době ze Satoriovy generace několik krajanů. On sám po deseti letech klášter opouští. Podílel se na založení dceřinného kláštera v Novém Dvoře v západních Čechách, odchází po konfliktu s představenými, a v určité desiluzi ze stavu kontemplativní praxe současných klášterů.

Ve své knize Karel Satoria nejen (velmi) vtipně a s milou přímočarostí glosuje svou dosavadní cestu, ale mluví také o svých inspiračních zdrojích – knězi Metoději Kotíkovi, který byl jeho farářem v období dospívání, a který citoval zpaměti celé pasáže Schulzova Kamene a bolesti a  pomohl k přesvědčení, že „Bůh se s námi nechce bavit o našich hříších“. Karel Satoria zmiňuje francouzského dominikána Labourdetta a Maurice Blondela – kteří pomohli vykrystalizovat spiritualitě „modlitby a činu“ vedle dalších učitelů monastické a západní mystické tradice.

Kniha je plná témat a odboček, mnoha zdařilých aforismů a anekdot, a to nás ještě její editor ujišťuje, že mnohé další byly během redakce proškrtány.

Moc se mi líbil „modlitební  návod“, který vychází z doporučení Tomáše Akvinského „nic nedělej, dovol jen své modlitební ctnosti, vrozené schopnosti své mysli, aby se rozvinula“. Nic nedělej, vyčkávej, a udržuj při tom pozornost, např. za pomoci fixace zraku a mysli na vhodné biblické slovo. Karel Satoria přirovnává vtipně své pokusy umožnit své mysli se povznést, k svým mladistvým pokusům s lítáním na rogalu, „přesněji běhal a padal jsem s Rogallovým křídlem“.

Kdy mě naposledy někdo takhle hezky povzbudil, že modlitební úsilí, ono dobývání se a tlučení na bránu má smysl, protože se mu lze postupně učit a protože může vést k naplnění naší touhy?

Dobré zprávy od Dobříše – evangelium podle Karla Satoriy was originally published on Dudnes.cz

komentář