Morální teolog Ivan Štuhec o kauze Marko Rupnika: “rozhřešení” a pokání mu mohou dát jen oběti

Reporter  23. 12.  2022

Dr. Ivan J. Štuhec

“Já se ale ptám, co bude s Markem Rupnikem jako s člověkem? To, co se stalo na Kongregaci pro nauku víry, že byl na poměrně krátkou dobu exkomunikován a po zpovědi a pokání tohoto trestu zproštěn, není v žádném případě odpovědí ani satisfakcí pro oběti. Neměly z toho žádnou satisfakci,” píše morální teolog Dr. Ivan Štuhec ve svém komentáři k případu Rupnik a dodává: “Pouze ony mu mohou dát ‘rozhřešení’ a uložit pokání. Podivuje se, proč nikdo nepožadoval vyřešení konfliktu mezi Rupnikem a sestrami z loyolské komunity, a doufá, že objektivní odpovědnost způsobí, že i v jezuitské komunitě, vatikánské kurii a jinde budou létat hlavy?”

Případ Rupnik otřásl světovým katolickým a pravděpodobně i sekulárním světem. Po zhruba týden trvajících spekulacích rozptýlil pomocný římský biskup Daniele Libanori, který vstoupil do jezuitského řádu jako vysvěcený kněz, všechny pochybnosti a obavy. Jako vizitátor komunity Loyola poznal komunitu zevnitř a potvrdil, že obvinění proti Marku Rupnikovi jsou pravdivá. Libanori byl mimo jiné v letech 2004 až 2018 exorcistou.

Rupnik i zakladatelka Ivanka Hosta jsou moji současníci, částečně spolužáci z Gregoriany v Římě. Na počátku 90. let jsme v církvi věděli, že mezi nimi existují neshody.

Od 4. prosince už tedy není možné spekulovat o tom, co je a co není pravda, tím méně o kontextu oznámení a o pozadí, které tak či onak vedlo k tomu, že se tato poměrně stará záležitost dostala na světlo. Celý příběh je totiž jedním z nejhorších případů, které byly v katolické církvi odhaleny. Zejména ze dvou důvodů: všechna tři zneužití, sexuální, psychické i duchovní, byla spojena se svátostnou činností a vznikem nového řeholního společenství, komunity Loyola; a za druhé, hlavním protagonistou není jen tak někdo, ale jezuita, který rozvinul vlastní specifické teologické myšlení a s ním spojenou spiritualitu, což vše vyvrcholilo v jeho mozaikách a spisech po celém světě. Lidé, kteří ho následovali, ho následovali cele. O to větší a osudovější je zklamání. Rupnikova přítomnost byla všeobjímající, ba totální.

Nejprve několik osobních faktů. Rupnik a zakladatelka Ivanka Hosta jsou moji vrstevníci a částečně i spolužáci z Gregoriany v Římě. Na počátku devadesátých let jsme v církvi věděli, že mezi nimi existují rozdíly. V praxi charismatických hnutí v církvi to není poprvé ani naposledy. Pravděpodobně to tak chápala většina lidí. Když jsem sledoval Rupnikovu tvorbu od jejích počátků, bylo nápadné, že po rozchodu s Ivankou došlo k malířskému rozchodu i mezi Rupnikem a akademickým malířem Lojzem Čemažarem. Ten se stal “oficiálním” malířem sester z komunity Loyola. Rupnik se však od své původní abstrakce a moderny stále více posouval do oblasti východní ikonografie na modernistickém pozadí.

Tento vliv systematicky pěstoval a rozvíjel až k papežům, s výjimkou Benedikta XVI. Ti, kdo tvrdí, že byl nejvlivnějším Slovincem v Římě, mají pravdu. Jeho vliv byl od roku 2000 větší než vliv pozdějšího kardinála Rodeta.

Nejsem si jistý, tuším, že to bylo v roce 2001, kdy jsem byl na svém posledním delším pobytu v Římě, setkal jsem se s oběma a od obou jsem slyšel část důvodů jejich rozchodu. Můj tehdejší závěr byl prostý: pokud se dva lidé, řeholník a řeholnice, kteří kladou spiritualitu na první místo, nedokážou smířit, pak takovou spiritualitu nelze provozovat. K podobnému závěru jsem dospěl i v případě Medžugorje. Pokud Panna Maria nedokáže dosáhnout smíření mezi františkány a mostarskými biskupy, pak je v celé věci něco zásadně špatně. Po posledních informacích o případu sester Rupnik – Loyola je mi jasné, proč ke smíření nedošlo. Pro postoj sester mám plné pochopení. Vyvolává to však řadu otázek.

Dá se říci, že o neshodách mezi oběma protagonisty jsme všichni věděli. Věděly o tom samy špičky jezuitského řádu, a to jak v Římě, tak ve Slovinsku. Pomineme-li fyzické zneužívání, o kterém možná nevěděli, alespoň ne na začátku, je nepochopitelné, že umožnili Rupnikovi takový celosvětový dosah, aniž by si nejprve vyjasnili otázku, co se mezi ním a loyolskou komunitou skutečně děje. Na obou stranách se rozvíjel a šířil vliv, zejména směrem k biskupům. Řeholník dával biskupům četná duchovní cvičení a sestry Loyolské komunity zaujaly místa v diecézní kurii. Jejich vliv byl ovšem mnohem omezenější.

Rupnikova aktivita dosáhla nového vrcholu po požehnání kaple Redemptoris Mater v Apoštolském paláci Janem Pavlem II. 14. listopadu 1999. Kapli začal vyzdobovat ruský mozaikář, takže jedna stěna je jeho a zbytek Rupnikův. Obě techniky a jejich barevnosti se nedají srovnávat. V této kapli se poprvé v uměleckém díle realizovala myšlenka Jana Pavla II. o dvou polovinách evropských plic, Západu a Východu. Když k tomu připočteme silné spojení českého jezuity kardinála Špidlíka s Rupnikem, je jasné, že se Rupnikově mozaikové škole otevřel celý svět. Špidlik zemřel o rok později. Mnozí lidé mi v těchto dnech říkali, že si vzpomínají na můj výrok po návratu z Říma v roce 2001: “Teď si mnozí slovinští kněží budou myslet, že musí mít ve svých kostelech metr čtvereční Rupnikovy mozaiky, i kdyby byly barokní.”

Ke kritickému zamyšlení nad tím vším mi pomohl pobyt ve farním kostele na Pobrežji, kde vnitřní výzdobu provedl tentýž český sochař Oliva, který s Rupnikem pracoval na sochařské části kaple Redemptoris Mater. V kostele na Pobrežji však už Rupnikově mozaice stála v cestě jedna překážka, a to barevná okna od malíře Jemelky, která jsou velmi abstraktní. Střední stěna v presbytáři tohoto kostela nebyla dodnes realizována ani malířsky, ani sochařsky. Umělci se nedohodli. Proč je to důležitá ilustrace nedávných událostí? Rupnik byl vždy člověkem totalitářským, čemuž by on podle východní pravoslavné teologie možná říkal “plná jednota”.

Jeho teologický a umělecký přístup nám také něco říká o jeho postoji k těm, kteří ho přijali jako duchovního vůdce. Všude, kde působil, existovala polarizace: pro něj nebo proti němu. Dokonce i v italské Gorici. Ve světle této totality je také možné pochopit jeho vliv na církevní hierarchii. Tento vliv systematicky pěstoval a rozvíjel až k papežům, s výjimkou Benedikta XVI. Pravdu mají ti, kteří tvrdí, že byl nejvlivnějším Slovincem v Římě. Jeho vliv byl od roku 2000 větší než vliv pozdějšího kardinála Rodeta.

Tím vyvstává na světlo další paradox jeho působení. Ve svých teologických a duchovních spisech byl neustálým kritikem všeho institucionálního, ale zároveň svou spiritualitou posiloval vliv na instituce, rozhodně na jmenování biskupů. Zajímavé – když to vlivní slovinští levičáci rozpoznali, stal se jedním z mála teologů, které zvali na svá sympozia a porady. Je také spravedlivé dodat, že měl vizi evangelizace a církve, kterou jiní neměli nebo neuměli tak dobře formulovat.

Proto ho mnoho biskupů pozvalo do svých diecézí, aby současné církvi pomáhal otevírat nové a odlišné cesty. Pro mnoho laiků byla jeho teologie osvobozující odpovědí na současné pastorační problémy spojené s lidskou personální nezralostí a se zvyky a obyčeji, které již dávno překonala průmyslová a technologická kultura.

Rozsah Rupnikova vlivu byl obrovský, od umění přes teologické myšlení a spiritualitu až po pastorační vize a personální politiku, a to jak ve Vatikánu, tak v některých diecézích, v neposlední řadě ve Slovinsku. Proto jsem na začátku napsal, že protagonistou není jen tak někdo. Známe několik příkladů charismatických vůdců po Druhém vatikánském koncilu, kteří byli označeni za sexuální delikventy, ale žádný z nich neměl tak velký globální dopad.

V těchto dnech si někteří kladou otázku, co bude s Rupnikovými mozaikami? To není ta zásadní otázka. Z dějin umění víme, že to, co bylo v určité době nejpopulárnější, později nemělo trvalou hodnotu. Kdyby si to každý umělec uvědomoval, choval by se mnohem méně arogantně a sebestředně. Já se ale ptám, co bude s Markem Rupnikem jako s člověkem? To, co se stalo na Kongregaci pro nauku víry, že byl na poměrně krátkou dobu exkomunikován a po zpovědi a pokání tohoto trestu zproštěn, není v žádném případě odpovědí ani satisfakcí pro oběti. Z tohoto činu se jim nedostalo vůbec žádné satisfakce. Je velmi pravděpodobné, že to je jeden z důvodů, proč se ta první veřejně ozvala. Nyní, když je vše odhaleno, je jedinou vhodnou reakcí na tuto situaci veřejný zásah.

Jsou to oběti, kdo by měl říci, jak vidí a jak si představují svou a Rupnikovu budoucnost. Jen ony mu mohou dát “rozhřešení” a uložit pokání. Smíření se všemi duchovními, psychologickými, materiálními a institucionálními důsledky je křesťanskou cestou k řešení tohoto problému, který se zdaleka netýká jen Rupnika a bývalých i současných sester z komunity Loyola. Je to problém nás všech, celé katolické církve, od papeže Františka až po poslední anonymní Annu, která v dobré víře následovala Markovu spiritualitu. Bude-li vykoupen vztah Rupnik – sestra komunity Loyola, bude vykoupena globální i místní církev. To by se dalo nazvat obnovou u kořene.

Dr. Ivan J. Štuhec