Althochdeutsch – stará horní němčina

Das Althochdeutsche ist eine Phase in der Geschichte der deutschen Sprache, die etwa von 750 bis 1050 n. Chr. datiert wird.

Diese Phase gliedert sich in Frühalthochdeutsch (bis 800), Normalalthochdeutsch (9. Jahrhundert) und Spätalthochdeutsch (10. und 11. Jahrhundert).

Die Entwicklung des Althochdeutschen wurde maßgeblich durch die Festigung des Fränkischen Reiches unter Karl dem Großen und die Entstehung einer abendländischen Kultur beeinflusst.

Stará horní němčina je fází v historii německého jazyka, která se datuje přibližně od roku 750 do roku 1050 našeho letopočtu.

Tato fáze se dělí na ranou starohornoněmčinu (do 800), starohornoněmčinu (9. století) a pozdní starohornoněmčinu (10. a 11. století).

Vývoj staré horní němčiny byl významně ovlivněn konsolidací franské říše za Karla Velikého a vznikem západní kultury.

. . .

Starohornoněmčina byla raná forma hornoněmeckého jazyka, která byla používána především v období od 6. do 11. století. Jednalo se o jazyk používaný v oblasti dnešního Německa, Švýcarska, Rakouska a dalších okolních územích. Starohornoněmčina měla výrazně odlišnou gramatiku a slovní zásobu ve srovnání s moderním německým jazykem.

komentář