Že polský pravopis není pro Čecha moc intuitivní, o tom není pochyb. V médiích slýcháváme “Jerži” Buzek, Josef “Žjeleněc” apod. Jako nerudnému školometovi mi to nedá a upozorním na pár vychytávek. Je to návod jak v české řeči více méně věrně reprodukovat polská slova, nikoli vyčerpávající kurs polské výslovnosti.

“rz” se polsky v minulosti sice vyslovovalo podobně jako české ř, dnes se však vyslovuje stejně jako další znak: “ż”, a to jako tvrdé ž. Morze (moře) se tedy čte stejně jako może (může).

Čeština má dvojí typ sykavek: “z” a “ž”, “s” a “š”, “c” a “č”. Polština má typy tři: k českým sykavkám s háčkem, které historicky odpovídají polským “ż”, “rz” “sz” a “cz” (druhý typ), přibydou ještě “ź”, “ś” a “ć”. Ty se vyslovují velice měkce, šišlavě, což může působit dojmem, že Poláci mluví jako děti (Poláci si to samé myslí o nás, když nedokážeme rozlišit “sz” od “ś” a vyslovujeme tak něco mezi).

Sykavky “ź”, “ś” a “ć” se ovšem objevují i ve slovech “Zieleniec” (źeleněc), “siano” (śano), “ciasto” (ćasto). Polské “ie”, “ia”, “io”, “iu”, “ió” i samotné “i” totiž změkčují předcházející “c”, “z”, “s”, “n”, ale ten komponent “j+” se už nevyslovuje. Čechy asi mate slovenská výslovnost, kde “nie” je “nje”. Se slovenštinou i češtinou se shoduje jen to, že “i” změkčuje: “granica” se opravdu vysloví “graňica”.

Stejně se v polském pravopisu chová “ń”, tedy “ň”. “Katyń”, “do Katynia” (Katyńa).

Trochu jiný efekt má “i”, “ie”… i po “w, w, b, p, m”. Taky je změkčuje, ale “slovenské” “j” zůstává. Tedy: Bielsko – Bjelsko, wiesz – vješ. Pozor: miejsce – mjejsce, nikoli mnějsce!

Když jsme u “i”, je třeba zmínit “y”. To je v polštině úplně odlišná hláska a Poláci s nimi nemají při diktátech problémy. Je vlastně ve výslovnosti dost podobná echt českému či pražskému “i”, ale pochopitelně nikdy nezměkčuje.

“ó” se čte jako stejně jako “u”. “ó” historicky souvisí s českým “ů” v tom smyslu, že obojí kdysi označovaly “o” postupně přecházející v “u/ú”. Jako máme v češtině střídání “dům” – “domu”, tak v polštině existuje takový jev taky, ale s češtinou se výskyty plně nekryjí. Důležité je vědět, že koncovka “-ów” (Kraków, Rzeszów, Lwów apod.) při skloňování ztrácí “ó”, takže výsledek je jako v češtině (Krakowa, Rzeszowa, Lwowa). Jiný případ je “Łódź – z Łodzi”. Vzhledem k tomu, že toto slovo je stejného původu jako naše “loď”, je to něco, jako kdyby se česky říkalo “Lůď – z Lodi”.

Tím se dostáváme k další polské pozoruhodnosti, a to “ł”. Výslovnost je jako u anglického “w”. “l” je naopak měkké “l”, ne tolik jako třeba slovenské “ľ”, ale měkčí než české.

Nosovky: jsou dvě, “ą”, “ę”. Při přejímání informací o Polsku z nepolských zdrojů může vzniknout zkreslení jejich přepisem pomocí “a” a “e”. To se samozřejmě týká všech speciálních polských znaků ą, ę, ć, ś, ź, ż, ń, ó, ł.
“ą” je v zásadě nosové “o”, “ę” nosové “e”. V české řeči se jim přiblížíme nejvíc, když je budeme všude – s výjimkou pozice před “ł” a “l” a na konci slova – tak vyslovovat, popřípadě jako “on, en”.

A podrobněji řečeno je to s nimi takto:

Před “l” a “ł” se tedy vyslovují jako “o” a “e”, nosovost mizí. Před “p, b, t, d, k, g, c, dz, cz, dż” je to “on” a “en”, před “ć, dź” pak “oň” a “eň”). Před ostatními hláskami se “ą” a “ę” vyslovují nosově. Na konci slova se “ą” vyslovuje nosově, “ę” pouze jako “e” nebo při pečlivé spisovné vyslovnosti také nosově.

• Magazín