Je to vlastně takový kopec, na němž je nepřeberné množství křížů, od křížků přes kříže z prodejny náboženských potřeb vedle parkoviště po sochy v lidské velikosti, s nimiž si někdo dal často velmi kvalitní práci. Návštěvnost je velká, hlavně Litevci – podle aut – ale i hodně Lotyšů – Šiauliai je kousek od litevsko-lotyšské hranice.

Viděl jsem asi tři autobusy s Asiaty, podle mě Číňany, ale tyto jazyky ještě nemám v portfoliu, takže nevím. Zajímavé, jak to místo vnímají? 

Možná ale vlastně jako všichni, včetně mě – příjemné náboženské výletní místo, kde kromě křížů není nějaká výrazná církevní dominanta. Pár set metrů za kopcem je sice mužský klášter, kde jistě mají i kostel, ale ten nebyl přístupný. Celé to působí jaksi lidově, ve stylu “urob si sám”, spontánně a nenásilně.

V horší chvilce si dokážu představit určitou strašidelnost toho místa. Asi to pochází z určitého minihororu, který jsem si zde prožil, když v širší uličce mezi kříži chtěl dát přednost snad matce s dcerou, a vzal to uzší uličkou. Ta ovšem byla slepá, a tak úzká, že prosté čelem vzad nebylo vzhledem k plechu odstávajícím z některých křížů tak triviální. Zdálo se, že les křížů mě… a odsud už může kdokoli naladěný na hororovú notečku odvíjet svůj scénář sám.

. . .

Blahé paměti jezuitský pater František Lízna se dělí o své dojmy na tomtéž místě, Hoře křížů v Litvě.

• Balt, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Finové
• Magazín