Franz Kafka, Heimkehr

Ich bin zurückgekehrt, ich habe den Flur durchschritten und blicke mich um. Es ist meines Vaters alter Hof. Die Pfütze in der Mitte. Altes, unbrauchbares Gerät, ineinander verfahren, verstellt den Weg zur Bodentreppe. Die Katze lauert auf dem Geländer. Ein zerrissenes Tuch, einmal im Spiel um eine Stange gewunden, hebt sich im Wind. Ich bin angekommen. Wer wird mich empfangen? Wer wartet hinter der Tür der Küche? Rauch kommt aus dem Schornstein, der Kaffee zum Abendessen wird gekocht. Ist dir heimlich, fühlst du dich zu Hause? Ich weiß es nicht, ich bin sehr unsicher. Meines Vaters Haus ist es, aber kalt steht Stück neben Stück, als wäre jedes mit seinen eigenen Angelegenheiten beschäftigt, die ich teils vergessen habe, teils niemals kannte. Was kann ich ihnen nützen, was bin ich ihnen und sei ich auch des Vaters, des alten Landwirts Sohn. Und ich wage nicht an die Küchentür zu klopfen, nur von der Ferne horche ich, nur von der Ferne horche ich stehend, nicht so, dass ich als Horcher überrascht werden könnte. Und weil ich von der Ferne horche, erhorche ich nichts, nur einen leichten Uhrenschlag höre ich oder glaube ihn vielleicht nur zu hören, herüber aus den Kindertagen. Was sonst in der Küche geschieht, ist das Geheimnis der dort Sitzenden, das sie vor mir wahren. Je länger man vor der Tür zögert, desto fremder wird man. Wie wäre es, wenn jetzt jemand die Tür öffnete und mich etwas fragte. Wäre ich dann nicht selbst wie einer, der sein Geheimnis wahren will.

Vrátil jsem se, prošel jsem chodbou a ohlédl jsem se zpátky. Je to otcův starý dvůr. Uprostřed louže. Staré, nepotřebné harampádí bez ladu a skladu zatarasuje cestu ke schodům na půdu. Kočka číhá na zábradlí. Jakýsi rozedraný hadr, kdysi při hře namotaný na kůl, se zvedá ve větru. Přišel jsem. Kdo mne přijme? Kdo čeká za kuchyňskými dveřmi? Z komína se kouří, vaří se káva k večeři. Je ti útulno, cítíš se doma? Nevím, jsem velmi nejistý. Otcův dům to je, avšak chladně stojí jeden kus vedle druhého, jako by každý byl zaměstnán svými vlastními záležitostmi, jež jsem zčásti zapomněl, zčásti nikdy neznal. Čím jim mohu být užitečný, co pro ně znamenám, i když jsem snad synem otce, starého hostinského. A netroufám si zaklepat na kuchyňské dveře, jen zdálky naslouchám, jen zdálky naslouchám vstoje, ne tak, abych mohl být překvapen s uchem na dveřích. A protože naslouchám zdálky, nevyposlouchám nic, jen slabé údery hodin slyším, nebo se mi třeba jen zdá, že je slyším, z dětských dnů. Co se jinak děje v kuchyni, je tajemstvím těch, kdo tam sedí, a oni je přede mnou střeží. Čím déle člověk váhá přede dveřmi, tím cizejší je. Co kdyby teď někdo otevřel dveře a něco se mne zeptal. Nebyl bych pak sám jako někdo, kdo chce střežit své tajemství?