Židovské kořeny teologie apoštola Pavla – 1
Přehled judaismu v době apoštola Pavla. Pavel – farizeové – saduceové – judaisté – zélóti
Šalom, jmenuji se Alexander Blend. Dnes začínáme cyklus přednášek o židovských kořenech teologie apoštola Pavla.
Co je vlastně cílem tohoto kurzu? Ze všech novozákonních autorů je Pavel pravděpodobně nejvíce komentovaným autorem. K jeho listům i k Pavlovi samotnému bylo napsáno nespočet komentářů. A překvapivě se mohou pohybovat od těch, které ho vidí jako ortodoxního rabína, který se nikdy neodchýlil od ortodoxního zákona, až po ty, které ho vidí jako člověka, který se rozešel se svým židovstvím, zradil svůj lid, anebo ho nezradil, ale snažil se ho dovést někam, kde na to lid nereagoval, rozešel se svou rabínskou minulostí, opustil zákon, dal přednost své rodině a podobně.
Mezi těmito dvěma extrémy existuje mnoho dalších mezistupňů. Nabízí se otázka, proč potřebujeme dělat další kurz o apoštolu Pavlovi, proč vytvářet další entitu, další teorii na toto téma?
Ať už o apoštolu Pavlovi jako apoštolovi říkáme cokoli, víme o něm, že je farizejem z farizeů, jak o sobě svědčí, že je ortodoxním Židem, žákem jednoho z nejvýznamnějších rabínů své doby, a jako takový byl vybrán a poslán jako apoštol k pohanům.
Pavel získal rabínské a hlavně rabínské vzdělání, mluví jazykem, který se naučil od svého učitele, používá ty výrazy, tu logiku, ten systém argumentace, který se tam naučil, a žádný jiný systém, takže není možné Pavlovi porozumět, aniž bychom rozuměli jazyku jeho doby a jazyku systému, v němž studoval. Nebudeme tedy mluvit o apoštolu Pavlovi, ne o tom, kdo je, ale o tom, jak jeho učení souvisí s jazykem, argumentací, hodnotovým systémem, systémem víry judaismu jeho doby. Díky tomu můžeme pochopit, do jaké míry Pavel jako apoštol, jako obnovený člověk, skutečně obnovil své učení.
První přednášku začneme tím, že se pokusíme pochopit, v jaké době apoštol Pavel žil a jaký byl tehdejší judaismus.
Apoštol Pavel se narodil zřejmě na konci 1. století př. n. l. nebo na začátku 1. století n. l. Země Izrael byla v té době pod římskou okupací. I když, čteme-li prameny z té doby, zjistíme, že nebyly psány převážně v latině, tedy v římském jazyce, ale v jazyce řeckém. Je to proto, že Řím se po obsazení Řecka dostal pod jeho vliv a kulturně byl velmi řeckým státem. Jestliže tedy okupace byla římská, kulturní expanze, kulturní okupace byla řecká. A část izraelského národa byli lidé, kteří si mysleli, že je lepší skoncovat s židovstvím, že je lepší žít jako všechny národy a podobat se Řekům, přijmout řeckou kulturu, literaturu, filozofii a náboženství. A tato část národa byla na pokraji odpadnutí od národa, hebrejsky se nazývají „mitjevnim“ neboli ‚helénisté‘, pokud bychom to přeložili doslova, „Židé, kteří odpadli od řecké kultury, literatury, filozofie a náboženství“. Pavel a ti před ním se s takovými Židy částečně střetávali. Velmi mnoho takových Židů Pavel na své cestě potkává.
Hovoříme-li o hlavním proudu judaismu, o hlavních proudech tehdejšího judaismu, pak se od dob Makabejských objevily čtyři hlavní proudy.
Prvním hlavním proudem judaismu, který vynikal, byla sekta farizeů. V hebrejštině je slovo „prušim“ odvozeno od slovesa „lefroš“ – oddělit, odstranit apod. Názory na to, od čeho přesně se odklonili, se různí. Sami farizeové rádi říkali, že se zbavují nečistoty, všech nečistých věcí, nečistých skutků a hříchů. Jiní říkali, že se prostě vzdalují od společenství, od obyčejných lidí, a povyšovali se nad ostatní.
Druhým společenstvím, o kterém je třeba zároveň mluvit, je společenství směru saduceů. Saduceové, hebrejsky „cdukim“, což je název odvozený od jména velekněze Cadoka, který byl zakladatelem sekty, sloužili v chrámu. Absolutně všichni saduceové byli potomky Árona a vedli chrámovou službu. V jejich rukou proto byly všechny desátky lidu, všechny oběti v izraelské zemi. A tak se stalo, že z hlediska etiky u nich ne všechno bylo v pořádku, to bohatství a moc je rozkládaly. A v chrámu kvetlo úplatkářství, zpronevěry a další ne zrovna pěkné věci. Proto když mluvíme o farizejích a saducejích, farizeové se objevili v opozici k saducejům, jako alternativa k saducejům, jako pokus dát lidem nějakou alternativu místo saducejů, kteří je neustále okrádali.
Saduceové věřili výhradně v Písmo a drželi se zásady známé v protestantismu jako sola scriptura. Saduceové nevěřili v anděly ani v posmrtný život. Navíc nevěřili v trest a odměnu za cokoli. Věřili, že člověk se má snažit plnit vůli Stvořitele a Stvořitel si zase dělá s člověkem, co chce, jedna věc nesouvisí s druhou. Takový originální směr v judaismu.
Farizejů bylo 5 000, saduceů mnohem méně, asi 1 500, ale byli elitou.
Saduceové měli také velmi složitý vztah k otázkám čistoty a nečistoty. Jako příklad chování saducejů uvádí Talmud tento příběh. Kněží se předháněli v tom, kdo první přinese oběť. Samotných kněží bylo mnoho, mnohem více než obětí, takže docházelo k neustálým sporům, kdo bude sloužit jako první. A aby se určilo, kdo má oběť přinést, rozhodli se kněží mezi sebou závodit. Kněz, který zaostával, cítil, že ho soupeř předbíhá, vytáhl nůž a svého soupeře probodl. Ten padl k zemi, a proto druhý kněz přišel na řadu jako první.
Všechny přítomné to velmi znepokojilo, vznikla velká vřava a hluk přivolal otce zabitého kněze. Sklonil se nad svým zavražděným synem a řekl: “Kvůli čemu to všechno? Vidíte, má stále křeče, takže není mrtvý, a nůž je čistý.” To znamená, že kněží si nedělali starosti kvůli vraždě, ale proto, že nůž ztratil svou čistotu. Talmud se ptá, co se to se saduceji dělo? Vážili si tak vysoko čistoty, nebo si tak nízko cenili lidského života? A Talmud odpovídá, že přece šlo právě o to, že si lidského života cenili tak nízko.
V Novém zákoně najdeme v Ješuových slovech mnoho kritiky farizeů. A Talmud, jakožto farizejské dílo, jakožto dílo napsané podle farizeů, zde bychom mohli očekávat, že takovou kritiku bude odrážet a všemožně odmítat. Ale Talmud sám obsahuje popis, zaznamenaný v Ješuově době nebo o něco později, různých typů farizeů, kteří jsou pokrytečtí a z nichž si Talmud utahuje. Říká, že existují krvácející farizeové. To je farizeus, který chodí se zavřenýma očima, aby se nedíval na ženy, v důsledku toho neustále naráží hlavou do zdi a jeho hlava je celá zjizvená. O jiném farizeji se říká, že je to farizej palička, protože chodí se skloněnou hlavou jako palička v hmoždíři. O třetím se říká, že chodí a ptá se, co ještě dobrého bych měl udělat, co ještě dobrého bych měl učinit, jako by chtěl říct, že už splnil všechna přikázání, celý jeho život je naplněn dobrými skutky, jen neví, jaký dobrý skutek by měl udělat.
To se však týká kritiky farizeů a jejich sebekritiky. Pozitivní stránkou činnosti farizeů bylo, že na rozdíl od saduceů skutečně chodili mezi lidi. Starali se o vzdělání lidu, zakládali mnoho škol. A i když tyto školy byly částečně placené, přesto se mnoha lidem dostalo vzdělání v Tóře. Vedli synagogy, organizovali veřejné modlitby atd. V podstatě dělali takové lidové misie.
A když o nich mluvíme, musíme si uvědomit, že to byli upřímní lidé s velkými znalostmi, kteří měli své nedostatky, své problémy. Musíme si však dávat pozor, abychom v nich neviděli nepřátele víry, nepřátele Boha apod. Sám Ješua, když říká, že spravedlnost jeho učedníků má předčit spravedlnost zákoníků a farizeů, dosvědčuje, že zákoníci a farizeové mají spravedlnost. Kdyby nebyli spravedliví, Ješua by jejich spravedlnost jednoduše odmítl. Ješua však mluví o nedostatku kvality, ale ne o nedostatku této spravedlnosti.
To je druhý směr, o kterém jsme mluvili, farizeové, saduceové.
Třetí skupinou byli takzvaní esejci. Učenci, historikové dlouho vůbec nevěřili v jejich existenci. Domnívali se, že jsou výmyslem Josefa Flavia, řeckého a židovského historika, který si je prostě vymyslel pro nějaké své účely. V židovských pramenech nebyla po esejcích ani stopa, ani zmínka. Taková byla situace před objevením kumránských rukopisů, byly nalezeny kumránské knihy a objeveno dědictví esejské komunity.
Esejci, stejně jako farizeové, pohlíželi na saduceje s mírným opovržením. A jako alternativu vytvořili sektu v oblasti Kumránu, ve velmi horké, nepřístupné oblasti, něco jako klášter, ale žili v něm jako rodiny, a v této sektě kázali vzdálení se od Chrámu. Zatímco farizeové stále chodili do Chrámu a přinášeli oběti, pro esejce to bylo nepřijatelné.
Říkali si Synové světla, protože v nich není temnota znesvěceného Chrámu. V jejich učení je mnoho mystiky a askeze, je tu obsaženo a potvrzeno mnoho mesiášských očekávání Nového zákona. Nicméně na rozdíl od saduceů a farizeů se esejci vůbec nesnažili někoho ovlivňovat. Neprováděli žádnou misijní činnost, nezabývali se vůbec žádnou propagandou, a proto žili ve své vlastní malé komunitě. To vysvětluje absenci pramenů o nich v židovské literatuře. A přece se na stránkách Nového zákona, a dokonce i v Pavlově učení, až o něm budeme mluvit, budeme muset dotknout i učení esejců.
Čtvrtá skupina, chronologicky poslední, se objevila na počátku Nového věku, v době Quiriniova sčítání. O Quiriniově sčítání lidu víme mimo jiné z Lukášova evangelia. Quirinius nechtěl jen vědět, kolik lidí žije v jeho provincii, to ho ve skutečnosti nezajímalo, chtěl stanovit daň na hlavu, aby do jeho pokladny přicházely peníze z každé hlavy. A muž, který se jmenoval Juda, pocházel z Galileje, ve Skutcích apoštolských je zmíněn jako Juda Galilejský, se rozhodl shromáždit lid v Gamle, shromáždil kolem sebe asi 10 000 bojeschopných lidí a začal připravovat převrat. Jeho cílem bylo vyhnat Římany. Toto velké vojsko se skutečně připravovalo a cvičilo, ale bohužel se ukázalo, že Římané se o tom dozvěděli, předběhli je a vlastně celé vojsko bylo poraženo, obyvatelé několika měst v oblasti, která jim poskytla útočiště, byli vyhnáni ze svých domovů. A popraven byl zřejmě i sám Juda, víme, že proti Římu bojovaly i jeho děti, které byly o několik desetiletí později ukřižovány.
Toto hnutí, nazývané zélóti nebo sikariové, z jistého důvodu lze říci, že k němu patřil zejména apoštol Petr, se rozšířilo široce a hlavně mezi masami prostého lidu a nelze je podceňovat. Podstatou hnutí je, že Izrael se nesmí podřídit Římu, protože je svobodným, Bohem vyvoleným národem, a proto musí podle svých možností a schopností zahájit proti Římu ozbrojený boj.
Farizeové, esejci i saduceové se na zélóty dívali s nelibostí a opovržením; domnívali se, že jejich jednání je pro židovský národ nebezpečné a že by mohlo vést ke vzpouře, která by byla poražena, a celý národ by byl vyhnán ze země, nebo dokonce ke zničení Chrámu. Jak jsem však již řekl, tento postoj nezabránil zélótům v jejich propagandě a získávání popularity mezi masami.
Představíme-li si rozložení všech těchto směrů na jednoho obyvatele, pak asi 5 tisíc farizeů, asi jeden a půl tisíce saduceů, asi 500 esejců a několik tisíc, podle některých informací až 10 tisíc zélótů.
Je třeba dodat, že zélóti se nevyznačovali zvláštním vzděláním, byli to takoví militantní bouřliváci, takže když budeme mluvit o učení, uvidíme většinou polemiku na škále, na které jsou farizeové, saduceové a judaisté, a mnohem méně zélóti, i když o různosti Nového zákona a o zélótech bude také řeč. Takový je tedy obraz judaismu v době, kdy se na scéně objevuje apoštol Pavel, který začíná své dílo. Děkuji.
Czech Language Lessons & Translations 