Německý kancléř, zkráceně také jen kancléř (Kanzler), je hlavou celoněmecké vlády od vzniku Německého císařství v roce 1871. Původně šlo o říšského kancléře (Reichskanzler, až do roku 1945), v současné době jde o spolkového kancléře (Bundeskanzler). V letech 1867 až 1871 existoval úřad spolkového kancléře pro Severoněmecký spolek, což byla federace severoněmeckých států sdružených pod faktickým vedením Pruského království.

Popis
Podle tzv. základního zákona (Grundgesetz) z roku 1949, který nahrazuje ústavu, je německý spolkový kancléř ústřední postavou výkonné moci. Je vybaven rozsáhlými pravomocemi, mj. kompetencí vydávat politické direktivy (Richtlinienkompetenz). Někdy proto bývá německé státní zřízení označováno za tzv. kancléřskou demokracii.

Spolkový kancléř je formálně navrhován spolkovým prezidentem na základě výsledku voleb do Spolkového sněmu a zastoupení politických stran v něm. Poté je ve Spolkovém sněmu volen, přičemž je podle německé ústavy k jeho zvolení potřebná absolutní většina hlasů poslanců Spolkového sněmu. Volba může být až tříkolová.

Spolkový kancléř může být Spolkovým sněmem odvolán pouze na základě tzv. konstruktivního vyjádření nedůvěry (konstruktives Misstrauensvotum), tedy pouze tehdy, pokud se Spolkový sněm zároveň shodne na jeho nástupci.