Slovo gurgeln je krásný příklad německého výrazu, který zní přesně tak, jak popisuje činnost, kterou označuje. Když někdo gurgelt, tedy kloktá, zvuk tohoto pohybu vody v krku sám připomíná hluboké, bublavé „gurg-gurg-gurg“.

V německých pohádkách se často setkáme s čarodějnicemi, které „gurgeln“ lektvary, a v lidových písních se zase ozývá „gurgeln“ potoků a říček.

A die Gurgel? Znamená to jednoduše hrdlo, krk – přesně ta část těla, kde se kloktání odehrává. Slovo má až pohádkový nádech, skoro jako když se ve starých příbězích mluví o zlotřilých obrech, kteří popadnou nešťastníky za „Gurgel“ a řvou jim do obličeje.

Etymologicky se slovo gurgeln odvozuje z latinského gurgulio, což označovalo hrdlo či průdušnici. Podobný kořen najdeme i v latinském gurgēs, tedy vír nebo proud vody, což souvisí i s anglickým gorge (rokle, úžlabina, ale také hrdlo v některých archaických významech).

Slovo gorge má však dvojí původ – jednak z francouzského gorge (krk, hrdlo), které se odvozuje právě od latinského gurges. Druhý význam, tedy rokle nebo průrva mezi horami, se vyvinul díky podobnosti s hlubokým, úzkým průchodem, kterým se něco valí – ať už voda nebo třeba potrava v hrdle.

Celkově se tedy dá říct, že kloktání gurgeln má s gorge společného vzdáleného jazykového předka, ale význam se vyvinul trochu jiným směrem. Přesto si oba pojmy zachovávají zvukomalebný a dynamický charakter – ať už jde o bublající vodu v ústech, nebo burácející řeku v hluboké roklině.