Lejb Najdus

Dnes, kdy historická Litva, čili území zahrnující dnešní Litevskou republiku, Bělorusko, východní Polsko (hlavně ve svém předválečném vydání) a severozápad Ukrajiny neprožívá své nejlepší chvíle, vzpomeňme na tyto kraje verši Lejba Najduse:
kh´hob lib di zamd-felder fun Lite un Zamet
di alte, frume, mokhike shteyner baym veg,
di lonkes mit zeyer basheydenem grinem samet
verbes, vi gzeyres, bay der sazevkes breg
Mám rád písečná pole Litvy a Žmudi,
staré zbožné kameny u cest, porostlé mechem,
Louky s tak skromným zeleným sametem,
Vrby, jak poslušnice, na březích jezer.
Leyb Naydus, Litvishe arabeskn (Warsaw: Sz. Jaczkowski, 1924), 176
Básník zde v první řádce rozehrává hru slov zamd – písek, a Zamet – Žmuď, litevsky Žemaitija. Rodilému mluvčímu češtiny přichází na mysl také slovo samet – nějak by sem pasovalo. To by ve východní jidiš mělo znít stejně jako česky. Zda i autorovi tanula tato asociace na mysli, těžko posoudit. Je tu určitá perifernost popisovaných zemí, dříve i nyní, ať už se jedná o Žmuď, dnes sever a západ Litevské republiky, či Lite – Litvu, kde už se dostáváme dál na východ, do dnešního Běloruska, tam, co se v jidiš nazývalo Rajsn.
Člověk tu nachází ticho, bezlidnost, přírodu již mírnější a tvrdším klimatem jednotvárnější.
Bylo těžko zvolit ilustrační fotografie – zjišťuji, že přímo písečná pole ve fotobance nemám, a co tím autor vlastně myslel? Písku je v půdě všude plno, to ano, je to jev, který našince zaujme už v polském Krakově, ale přímo pole? Možná tím byly myšleny pole plná písku, která v chudších oblastech po zorání moho působit jako trochu tmavší přeorané pískoviště?
Nakonec jsem zvolil snímek spíše konvenční:

komentář