Žemaičių Kalvarija, Žmuď (Žemaitsko), Litva

Žmuď, neboli Žemaitsko, litevský Žemaitija,  je region nacházející se na západě dnešní Litevské republiky,  ovšem docházející jenom k malé části pobřeží Baltu,  o které se na jihu dělí s Malou Litvou. Rozkládá se mezi řekou Lotyšskem, Baltským mořem,  zmíněnou Malou Litvou a  řekou Němen.

Oproti západu Litvy je to oblast méně osídlená.

“Žemaičių Kalvarija. tedy Žemajtská Kalvárie” se nachází právě zde, v okrese Plungė, poblíž silnice 164 Mažeikiai–Plungė–Tauragė.

 

Je to jedno z nejvýznamnějších litevských poutních míst,  místo konání každoročních poutí (lit. atlaidai), které začínají začátkem července a trvají téměř dva týdny. Ve městě se nachází kostel (dnes bazilika) Navštívení Panny Marie (z roku 1822), poutních kapličky křížové cesty (od roku 2008 národní kulturní památka).

V roce 1637 zde žemaitský biskup Jurij Tyškevič založil dominikánský klášter a roku 1642 městečko Žemaičių Kalvarija.

V 17. století, kdy byl postaven hlavní kostel a křížová cesta, mu lidé začali říkat Nový Jeruzalém, ale po čase dostal jméno Kalvarija podle názvu kopce, kde byl ukřižován Ježíš. Ve 20. století bylo město přejmenováno na Žemaičių Kalvarija (Žemaitská Kalvárie), aby se předešlo nedorozuměním, protože na jihozápadě Litvy se nachází další město, zvané Kalvarija.

Na soutoku místních řek Varduva a Cedronas je kopec Svatého Jana, kde bývalo hradiště Gardų piliakalnis (Gardai), které však bylo v 17. století částečně poškozeno úpravami pro křížovou cestu.

V letech 1964 až 1989, za Sovětského svazu, bylo město přejmenováno na Varduva. V roce 1989  byl městu navrácen historický název Žemaičių Kalvarija.

 

 

Představoval jsem si toto poutní místo trochu rušnější, ale v kostele jsem byl sám.

Nápis na kazatelně: “Mano motina ir mano broliai – tai tie, kurie klausosi Dievo žodžio ir jį vykdo” – na  fotografii ovšem v nějakém starším překladu, který nemůžu dohledat” – Moje matka a moji bratři jsou ti, kdo poslouchají Boží slovo a činí ho.

Fungl nové dlaždičky, příznak rekonstruce, díky níž kostel dostal staronový look. Ambón taky pěkně restaurovaný, ikonopodobnou Panagiu (Panna Maria) považuji ovšem za prvek, který přidalo, řekněme, pokomunistické období.

Křížové cesty v našich krajích jsou povětšinou typizovány do 14 tzv. zastavení, přičemž to první bývá “Ježíš je odsouzen k smrti”. V Litvě, ale i v Polsku jsem poprvé viděl křížové cesty s daleko více zastaveními, což je i případ tohoto kostela. A název prvního zastavení, litevsky vieta – doslova místo, zde zní “Poslední večeře – paskutiné vakariené.

 

Zastavení páté: u potoka Cedronu.

Osmé: ve vězení.

 

Jedenácté: na radnici.

Máry? Dole nápis: Odpočívej v pokoji – Ilsékis ramybéje.

Obraz polské vizionářky Faustyny Kowalské (který tato nechala podle svého snu namalovat). Polsky nápis bývá “Jezu, ufam Tobie”, česky “Ježíši, důvěřuji Ti.” Litevsky: “Jezaus, pasitikiu tavimi”.

Nová dlažba láká ke generickým snímkům.

Některý z biskupů?

A tady to je. Čtrnáctka dávno za námi, máme tu šestnácté zastavení: Ježíš padá pod křížem.

Antonín Tyszkiewicz, kníže v Lohojsku a Berdyčevě, biskup žmudský… a Eques Ordinum nevím.

Tyškevičové – slavný rod litevský.

Pěkná barva.

 

komentář