Cesta na Balt 1 – Litva, Memelland

Do Litvy – nebo se ještě dá říct, jako to Poláci říkají, na Litvu? – jsem dorazil tradičně “suvalkskou branou”, krátkou litevskou hranicí s Polskem, a rozhodl jsem se pokračovat podél hranice s ruskou enklávou, čili po jihozápadních hranicích Litvy. Narazil jsem nehledaje na gimtinės vieta – místo narození – Jonase Basanavičiuse, kterého jsem znal předvším z názvů ulic a zastávek ve Vilně a Kovně, ale nějaké povědomí, že se jedná o velkého syna litevského národa, jsem měl, takže jsem zajel. Jediné místo úplně na hranici bylo asi Kudirkos Naumiestis, a pak už bylo třeba kvůli mostu přes Nemunas jet na Jubarkas a dál na Taurage. Basanavičiovo muzeum byl statek – litevsky sodyba, rusky usaďba – jeho rodiny. Slečna z admininistraciji mi řekla, že strašně dlouho žil v Bulharsku, byl to doktor a jejich rodina byla na místní poměry velmi bohatá. Atmosféru mi nejvíc přiblížila “garáž” – stodola se zaparkovanými sáněmi a (po)vozem, obojí takové scooterovité, mající se velikostí k autu asi jako se má polský maluch k automobilu “standardní” velikosti. Paradoxně víc si dokážu představit cestu na saních – pokud je člověk vytřesený po kilometru polozpevněných bezasfaltových cest v Renaultu, jak asi musela vypadat rodinka (a ten povoz) po cestě do nějakého toho újezdního města.

Viděl jsem i Aušru (česky Jitřenku), časopis, do kterého Basanavičius přispíval – musím si dohledat, jestli psal i nějakou fiction.

I Kudirkos Naumiestis upomíná na významnou postavu, a sice sochaře Kudirku. Je tam i muziejus, který už byl zavřený, navštívil jsem potraviny s poetickým názvem Aibė (proti tomu, nač je Čech zvyklý, se to vysovuje Ejbe) a koupil si, nechtělo se mi luštit záhadné nápisy, ruský čornyj čaj, a nekoupil giru, v obavě, aby to nemělo v sobě alkohol.

Celkový dojem z Kudirkova Nového města – které asi bude kvůli izolovanému Rusku na západ od něj trochu na konci světa – byl v jádru takový jako z celé Litvy: směs starého a nového, státní/veřejné stavby jsou pěkné, soukromé domy ujdou, nevím, jak se bydlí v těch dřevěných? – a takové to jakési společné bydlení – ani privátní dům, ani panelák – asi v nejhorším stavu ze všech staveb, často nejvíc připomíná sovětské časy. “Paneláky” z bílošedých cihel na mně působí jako ztělesnění šedi a nekrásy, no ale čo už. Možná se v nich bydlí dobře.

Z Kudirkos Naumiestis jsem pokračoval rozmáchlým cikcakem k moři (nebo nejdřív jezeru oddělenému od Baltu úzkou Kurskou kosou. To bylo Vente, pak jen na mih Klaipeda, odkud se dá přívozem na tuto osu dostat, dále nocleh v Palanze, zajímavé setkání s podobně osamělým ukrajinským dovolenkárom.

Prohlídka katolického poutního místa Žemaičių Kalvarija.

 

Představoval jsem si to poustní místo trochu rušnější, ale v kostele jsem byl sám.

 

Fungl nové dlaždičky, příznak rekonstruce, díky níž kostel dostal staronový look. Ambón taky pěkně restaurovaný, ikonopodobnou Panagiu (Panna Maria) považuji ovšem za prvek, který přidalo, řekněme, pokomunistické období.

Křížové cesty v našich krajích jsou povětšinou typizovány do 14 tzv. zastavení, přičemž to první bývá “Ježíš je osouzen k smrti”. V Litvě, ale i v Polsku jsem poprvé viděl křížové cesty s daleko více zastaveními, což je i případ tohoto kostela. A název prvního zastavení, litevsky vieta – doslova místo, zde zní “Poslední večeře.

 

Zastavení páté: u potoka Cedronu.

Osmé: ve vězení.

 

Jedenácté: na radnici.

Máry? Dole nápis: Odpočívej v pokoji.

Obraz polské vizionářky Faustyny Kowalské. Polsky nápis bývá “Jezu, ufam Tobie”, česky “Ježíši, důvěřuji Ti.” Litevsky: “Jezaus, pasitikiu tavimi”.

Nová dlažba láká ke generickým snímkům.

 

A tady to je. Čtrnáctka dávno za námi, máme tu šestnácté zastavení: Ježíš padá pod křížem.

Antonín Tyszkiewicz, kníže v Lohojsku a Berdyčevě, biskup žmudský… a Eques Ordinum nevím.

Tyškevičové – slavný rod litevský.

Pěkná barva.

Produkujem rakety jak párky

Jako jednu z nejzajímavějších podívaných další části cesty hodnotím muzeum studené války, kde jsem čekal busty Lenina a podtácky ze zotavoven ROH, a vyklubalo se z toho raketové silo, už bez raket, ale s podzemním velínem, generátorem, …. a hlavně 30 metrů hlubokou, 7 m širokou “studnou”, kde raketa s jadernou hlavicí byla (byly vlastně 4 odpalovací “studny”), a podle expozice dokonce v 68 byly rakety nasměrovány na Československo/Německo… (na vraga). Jinak tam asi vojáci seděli a čekali, až zahřmí, v lese v Žmudském národním parku.

Lotyšsko

Kolem mě teď zaznívá lotyština, a došlo mi, že ta litevština je vlastně taková rozpustilá, rozverná, svou intonací, svým otevřeným e. Lotyština je sice ve výslovnosti daleko tvrdší a v něčem podobná češtině tím svým přízvukem na první slabice a délkami, ale má jaksi těžký zadek, slova jako kustíba začnou česky, natáhnou prostředek a těžce dopadnou jaksi po rusku na zem. Ale je to pěkný jazyk, v Liepaji hojně slyšený, teď po příjezdu do Ventspilsu už nějak méně, prvních 4-5 lidí na různých místech, s nimiž jsem hovořil, 100%-ně Rusové. Nějak jsem myslel, že západ Lotyšska bude baštou Lotyšů.

V Palanze, ještě na litevské půdě setkání s Ukrajincem Aleksejem v hotelu Gluosnis. Ten moc nedoporučuji, ale tak už to asi svět má, že v Horní dolní máte vypiglovaný hotelík za 15 E, a u mořa takové jakési cosi za 20 se záchodem na chodbě a internetem “v cholle – v hale”. Alekseje doporučuju, probrali jsme “дела” od Majdanu po Putina, od polské povahy k ruské, komu na Rusi i v Ukrajině žiť chorošo, a překvapilo mě, že zatímco Litevci vesměs nadávají, jak je to v Litvě na **, všichni povyjechali, čornyj kapitalizm, tak Ukrajinec zachovával (o Ukrajině) optimismus a hovořil o růstu. Mimochodem je ten ruský svět (termínu používám neutrálně jako označení jazykově a kulturně vymezeného prostoru) objevil slovo příčetný (vmeňajemyj) jako časté zhodnocení politika. Putin – vmeňajemyj (příčetný) čelovek. Zní mi v tom úvaha: za moc to nestojí, ale aspoň mají rozum.

Von der Maas bis an die Memel,
Von der Etsch bis an den Belt

Memellandem nazývám, jako Němci, pobřeží od Klaipédy (Memel) na jih, které s malým záběhem do vnitrozemí jako špice vybíhalo na sever z Východního Pruska, německé exklávy a bundeslandu po druhé válce zrekvírovaného Sovětským svazem. Na jádru Ostpreussen vznikla tzv. kaliningradská oblast Ruska, kde leží třeba slavný Královec, Koenigsberg, Kaliningrad, bydliště Immanuela Kanta, ale území na sever od řeky Němenu (Nemunas) patří Litvě. Jsou to tedy takové litevské Sudety. Natáčel jsem tam ve vesnici Vente krásný film, bohužel ale mobil už nenahrává zvuk. Nechť tedy atmosféru přiblíží tyto němé filmy.

Toto je úplně na špici ve Vente, za muzeem, u Ornitologické stanice (akademie věd). Pohled na Kurský záliv a vody Němenu vlévající se do něj.

komentář