Snad každý, ale určitě ti klasičtěji vzdělanější z nás budou vědět, o čem je řeč, když zaslechnou slovo pater. Objevuje se totiž i v latině, a i tam znamená otec. V řečtině i latině se používá jako titul duchovních, katolických a pravoslavných.

Slovo baba bychom znali spíše z turečtiny, i když velice připomíná ruské papa a a další mazlivá tatínka v různých jazycích. Podívejme se tedy na situaci v řečtině.

1. μπαμπάς (babás) – Táta

Toto je neformální, milé oslovení otce. Je to jako když v češtině řekneme „tati“ nebo „táta“ místo formálního „otec“.

• Původ: Slovo pochází pravděpodobně z dětského žvatlání (podobně jako české „ba-ba“), nebo z historických vlivů (osmanská turečtina).
• Příklad: Když malé dítě volá na svého otce v Řecku, zakřičí: „Babá!“

2. Πατέρας (Patéras) – Otec

Toto je formální a oficiální výraz. Používá se v psaném textu, v kostele (náboženský kontext) nebo když mluvíme o otci obecně jako o instituci.

• Příklad: Ve vaší ukázce je věta z Bible: „Ο Πατέρας αγαπάει τον Υιό“ (Otec miluje Syna). Zde se používá právě tato formální verze, protože jde o důstojný text.

3. Skloňování (Pády)

Slovo „bampás“ mění svůj tvar podle toho, jak ho ve větě použijeme. V řečtině se (podobně jako v češtině) mění koncovky:

• Nominativ (1. pád): μπαμπάς (babás) – „Táta je doma.“
• Vokativ (oslovení): μπαμπά (babá) – „Tati!“ (Všimněte si, že zmizelo koncové -s).

• Řecko