V řečtině se pro tvorbu ikon používá výraz „γράφω“ (gráfo), což znamená „psát“. Tento termín je v souladu s tradičním byzantským a pravoslavným chápáním ikonografie, kde se ikona spíše „píše“ než „maluje“.

I v českém prostředí se pro toho, kdo maluje ikony někdy používá slovo ikonopisec, což je v našem případě s největší pravděpodobností přejímka z ruštiny. Podobně čeští pravoslavní hovoří o psaní ikon, opět ovlivněni ruským jazykem.

Řecky se „psaní ikon“ řekne „αγιογραφία“ (agiografía), což doslova znamená „svaté psaní“ – tento termín se používá jak pro ikonopisectví, tak i pro hagiografii (životopisy světců). Samotný ikonopisec se pak nazývá „αγιογράφος“ (agiográfos).

V jihoslovanském pravoslavném prostředí někdy narazíme slovo zograf. Je to například srbská modifikace řeckého „ζωγράφος“ (zográfos), což znamená obecně „malíř“ a skládá se ze slov „ζωή“ (zoí, „život“) a „γράφω“ (gráfo, „píšu“). Doslova tedy znamená „ten, kdo píše život“ :).

V kontextu ikonografie se však používá specificky pro malíře ikon. V byzantské a pravoslavné tradici se pro ikonopisce často používal termín „αγιογράφος“ (agiográfos), tedy „ten, kdo píše svaté obrazy“, ale v některých oblastech – zejména na Balkáně a v Řecku – se vyskytuje i označení „ζωγράφος“.

Rozdíl mezi αγιογράφος a ζωγράφος:

• Αγιογράφος (agiográfos) – ikonopisec, který vytváří posvátné obrazy podle kanonických pravidel.
• Ζωγράφος (zográfos) – může znamenat jak ikonopisce, tak i běžného malíře, ale v pravoslavném kontextu často označuje ikonopisce, zejména na Balkáně.

• Řecko